Jak vést děti k Bohu

Autor: Roman Tomek <roman.tomek(at)seznam.cz>, Téma: Zajímavé..., Zdroj: http://zastolom.sk/, Vydáno dne: 18. 07. 2018

sabinchen, CC0 Public Domain / FAQ, pixabay.com Pokud chceme pro naše děti to nejlepší, musíme chtít v první řadě jejich spásu, a to i za cenu jejich neúspěchu, nepopularity, či dokonce zdánlivého neštěstí zde na zemi.





Svatá Rita, matka dvou synů, po smrti svého manžela viděla, jak se příbuzní snaží v jejich dětech probudit nenávist vůči otcovu vrahovi. Aby jejich duše uchránila před věčnou záhubou, prosila Boha, aby si je vzal k sobě dříve, než by se stihli pomstít. Její modlitby byly vyslyšeny.

Co je více než život věčný? Zdraví? Úspěch? Bohatství? Vždyť je pro tebe lepší, když vejdeš do života zmrzačený, než kdybys měl jít s oběma rukama do pekla, do neuhasitelného ohně. (Mt 9,43) a co prospěje člověku, kdyby i celý svět získal, a na své duši zkázu utrpěl? (Mt 8,36) ...
Spása našich dětí, jejich nasměrování na Boha a na věčné hodnoty, má být tedy priorita všech našich výchovných postupů.

Několik principů

* Naše snaha o vlastní svatost je základem každého úsilí pomáhat ke svatosti druhým lidem, tedy i našim dětem.

* Děti můžeme vést i k ideálům, které jsme my sami ještě nedosáhli. Podstatné je, že o ně usilujeme.

* Základem naší cesty k Bohu je postoj vnitřní modlitby, jehož základem je soustředěný vyhrazený čas na osobní kontakt s Bohem. Na něj pak navazují svátosti, sebezapření a další důležité prostředky.

* Existují různé duchovní cesty, o nichž se píše v knihách o spiritualitě. Ale v zásadě ve všech nacházíme tři společné principy, o které by se měl člověk snažit, a které vedou ke svatosti: láska, pokora a odpoutanost.

Co (není a co) je láska

Jak vést děti k lásce? Nejdříve jim ji dejme zažít. Milujme je obětavě, zapomínaje na vlastní zájmy a potřeby. Milujme je tak, jako je miloval Kristus, když za ně zemřel. Milovat je bezpodmínečně neznamená všechno dovolit, se vším souhlasit. Někdy si láska vyžaduje jít zcela proti tomu, co si dítě přeje. Sv. Terezka z Lisieux, když vedla novicky a vyčítali jí, že je velmi přísná, řekla: "Jsem ochotna dát za ně svůj život, ale moje láska je tak čistá, že netoužím, aby o ní věděly.." Dítě se nemusí v každém okamžiku cítit milované, důležité je, aby bylo milované.

Potom ho můžeme vést k tomu, aby i ono milovalo, nejdříve v úplných malichernostech, když má jiným dětem něco půjčit, rozdělit se, hrát si se spolužákem, kterého si nikdo nevšímá. Naučit ho, že láska je rozhodnutí nezávislé na sympatiích a že bychom měli mít rádi dokonce i ty, kteří námi pohrdají a dělají nám zle.

Pokořte se tedy pod mocnou Boží rukou ... (1Pt 5,6)

Nejlepší příležitosti, jak naučit děti pokoře, jsou chvíle, kdy se zhroutí jejich plány, jejich představy o sobě. Tehdy můžeme děti povzbudit tím, aby zkusily s pokorou přijmout, co se jim stalo, aby přijaly, že nejsou těmi nejlepšími, nejšikovnějšími a aby dopřály úspěch i jiným. S pokorou přijmout sebe, jaký jsem, jak vypadám, co dokážu ... s pokorou přijmout životní okolnosti, i když mám pocit, že jiní mají více a mají se lépe ... Takto člověk postupně dosáhne vnitřní klid, vyrovnanost a jeho srdce bude milé Bohu.

Ty, Pane, jsi mé jediné dobro (Ž 16)

Odpoutanost je postoj, když člověk na ničem nelpí a po ničem netouží, jeho jediným cílem je Bůh a sjednocení se s Ním. Tento stav totální svobody od věcí a lidí dosahují velcí světci a naším cílem je alespoň částečně se k němu přiblížit. Nejlepším svědectvím pro děti je, když vidí, že neulpíváme na pozemských majetcích a že vztahy nejsou pro nás důležitější než Bůh. Děti můžeme vést k tomu, aby nebyly závislé na svých hračkách, věcech, které vlastní, učit je podělit se s tím, co mají a se sebou samým. Udělat radost někomu jinému - mamince, sourozenci, obětovat se pro babičku ... Můžeme být kreativní v tom, jak je motivovat, aby nebyly zaměřeny na sebe, ale měly radost z rozdávání se pro jiné.

Vím, co chci

Jsou lidé, kteří si už při narození děťátka řeknou: to bude fotbalista. Od malička ho trénují. Jakmile se naučí chodit, už musí kopat do míče, začne běhat a musí trefovat branku.

Pak jsou tací, kteří chtějí mít doma úspěšného člověka. Musí se umět probíjet životem, musí mít "široké lokty" a "velkou hubu". Nesmí si nechat skákat po hlavě a někdy musí být jako "bez hřbetní kosti". Pak se jistě bude umět prosadit.

My chceme vychovat dobrého člověka, ale ještě více, dobrého křesťana, člověka, který půjde za Bohem a bude mu sloužit celým svým životem. Ať nám Bůh na to dává všechny milosti.

Jana Solárová

Převzato z http://zastolom.sk/, článek z 18. 7. 2018 naleznete zde.

Dechtice, foto: www.magnificat.sk